Silent Hill

Nechám symbol symbolem a přesunu se do dalšího vozu. Tady na zemi oddychuje zase to otylé monstrum. V uzavřeném prostoru je zápach snad ještě horší. Vyhnu se konfrontaci? Abych ho nemusela nějak složitě a nebezpečně překračovat, vylezu na sedadlo a po něm se blížím ke konci vagonu. Právě u něj leží ono monstrum. Možná i reaguje na světlo. Sáhnu do kapsičky kde mám zasunutou baterku a zhasnu ji. V matném světle, které proniká od světel v tunelu, nespouštím z očí tu nestvůru. Začne se vrtět, když jdu kolem ní. Neváhám a dlouhým skokem se přenesu ke dveřím. Otevřu a rychle za sebou zabouchnu.
Pak je zase otevřu a vidím ubíhající koleje. Vagon se opět ztratil, i s monstrem. Tím lépe pro mě. Už musím být v posledním, tady by měl být řidič. Vlak se žene stále vpřed, míjí stanice, které se ztrácí v dálce. Já kráčím vpřed. Pak se ozve skřípot, vlak sebou cukne a já upadnu. Na poslední chvíli stačím nastavit ruce. Souprava se zastaví. S rámusem se otevřou dveře.
Nevypadá, že by se vlak chtěl rozjet. Doběhnu na začátek vagonu, tam kde by měl být šofér. Jenže není. Vůbec tam není řídící kabina. Že by se snad první vůz odpojil a jel dál? To se mi nezdá. To bych slyšela. No, jsem asi na konečné.



Vystoupím a rozhlížím se, kde se ocitám. Je to nějaká stanice, ale chybí tu jakákoli cedule, která by prozradila, kde se nacházím. Zdi zdobí pouze graffiti. Jinak nic. Baterkou svítím kolem sebe a všimnu si dveří. Podle jejich vzhledu poznám, že se jedná o údržbářskou stanici. Proto žádné označení, ani nástupiště. Nebudu riskovat cestu tunelem po kolejích. Ještě by mě něco přejelo. Musím tudy. Sice nechci, ale jiná cesta mě nenapadá.
Doufám, že ty dveře nebudou zamčené. Zkouším vzít za kliku a nevím proč, čekám, kdy kdosi z druhé strany mi ji vytrhne. Nic takového se nestane a dveře se s tichým vrznutím otevřou a odhalí prostor za nimi. Schodiště vedoucí kamsi dolů. Jak po něm sestupuji, začíná se dít cosi velmi divného. Zdi a strop začínají něčím porůstat. Vydává to mlaskavý zvuk a připomíná to plíseň…Jenže podle barvy a celkového vzhledu, se o plíseň nejedná. Je to maso. Okolí porůstá živou tkání. Tkání, která se neustále hýbe. Je to vrchol hnusu! Co dalšího mě dnes ještě čeká? Já chci domů!
Něco mi to připomíná. Jenže když začnu přemýšlet, bolí mě hlava. Nechám to být. Soustředím se na svou cestu ven. Pokud nějaká existuje. Sejdu schody a dorazím k velikým vratům, která také porostla onou tkání. S pocitem nevýslovného hnusu vezmu za držadlo a vrata s rachotem odsunu. Za nimi se nachází veliká prostora, plná všelijakého haraburdí. Válí se tu nářadí, cihly, kolečka, přilby…
Rozhodnu se jít na konec veliké chodby a narazím na další vrata. I zde tkáň pokrývá stěny. Podlaha mi mlaská pod nohama. Vezmu za držadlo vrat a odsunu je. Jdou mnohem víc ztuha. No a to co za nimi čeká, stojí za to. Ve světle baterky rozeznám bytost, která mě pronásledovala v mém snu. Tenké dlouhé nohy, hmyzí tělo a podivný dvouhlavý trup, točící se mezi nimi. Vše doprovázené nepříjemným skřípajícím zvukem. Mám sice brokovnici, ale kdoví, kolik tahle příšernost vydrží. A já mám pouhých pět nábojů. A s nožem se mi na ni zrovna moc nechce. Zvolím tedy možnost, stejnou jako dříve. Beru nohy na ramena!
Oběhnu monstrum a to se vztekle za mnou otáčí. Pak neuvěřitelně rychle, běží za mnou. Vypadá to komicky, otáčky jeho trupu se zdvojnásobí a obě hlavy sviští tak rychle, že připomínají ventilátor. Dohání mě! Uvidím jakési dveře, tak k nim zamířím. V rychlosti nahmatám kliku, rozrazím je a za sebou přibouchnu. Monstrum do nich vztekle praští, až se celé prohnou, ale drží. Chvátám od nich pryč, nebudu čekat až je to milé zvířátko vyrazí.
A tady tkáň ze stěn začíná mizet. Ustupuje, řídne a odhaluje cihlovou zeď. Na konci této chodby, či co to je, jsou další dveře. Byl na nich nápis, ale nemůžu ho přečíst. Neřeším to a otevřu je. Za nimi je jakási kancelář. Nachází se v ní počítač, šatní skříňky, psací stůl a nástěnka. Na ní visí mapa tohoto podzemí, podle ní zjišťuji, že se nacházím v kanalizační síti. Také je přes ni pořádný krvavý cákanec. Jeho původ je zřejmý. U zdi se povaluje ohromný palcát, jehož ostnatá hlavice je celá od krve. Tato hrozná zbraň tu musela někomu urazit hlavu. Hodil by se, ale když ho zvednu a zkusím se rozmáchnout, málem letím za ním. Je to příliš těžké. S tím bych monstrům moc daleko neutekla. Mapu si však přivlastním.
Na stole leží otevřený diář. Nahlédnu do něj a čtu:

Ve vodě žije netvor. Ten bastard už zabil dva moje kámoše. Nikdy jsem neměl pochybovat o těch místních legendách s aligátory v kanalizaci. Nebyl to jen mýtus. Ale nikdo mi nevěřil. Byli snad opilí a uklouzli? Přece nejsme tak hloupí. Nazývat 'to' netvorem ani nemusí být docela přesné. Je to něco víc. Všechno, co vím, je, že je to tady.
Právě se chystám vyrazit a rozmlátit té bestii hlavu. Pokud najdete tento záznam, berte jej jako moji závěť. Můžete si myslet, že pomsta nemá žádný smysl, ale Jose a Jaime byli mí nejlepší kamarádi. Přál bych si vědět, jak na to. Střelné zbraně pod vodou nefungují. Ani mé skvělé ovládání boje s nožem mi moc nepomůže. Kdybych tak měl ruční granát...

 Tak tohle mi zrovna odvahy příliš nedodá. Ještě nějaké obludy ve vodě…Jako kdyby toho bylo málo! Opustím kancelář protějším východem a stojím na okraji, pod kterým proudí špinavá voda stoky. Břečka tak páchne, že se mi obrací útroby. Také je absolutně neprůhledná. Myslel snad zapisovatel diáře tuto vodu? Nejspíš ano. Hladina je klidná a vládne tu ticho, až na občasné kapání vody.



Přes vodu vede rezatý můstek. Stoupnu na jeho začátek a zkouším pevnost. Po tom žebříku v nákupním centru, už nevěřím zkorodovaným věcem. Chytnu se zábradlí a snažím se zlehka našlapovat. Jsem už v polovině, když se lávka otřese. Celá se rozklepu. Jestli spadnu do té vody…Zdálo se mi to, nebo se hladina zavlnila?
Přejdu můstek a úlevně vydechnu. Je to za mnou. Ještě vrhnu pohled přes rameno na vodu. Nic se neděje. Pokud tam něco je, tak to o sobě nedává vědět.
Dál vede jen jediná cesta. Plechové dveře k nějakému schodišti, které vede NAHORU! Konečně se dostanu ven! Rychle po něm vybíhám nahoru. A tam zjistím, že zase klesá dolů. Co je tohle za systém? Ksakru, kudy pryč?
Schody nakonec vyústí v samotné stoce. Je tu naprostá temnota, nebýt mé baterky, asi bych už spadla do toho svinstva. Okraj chodníčku je dost kluzký. Jestli si nedám pozor, slétnu tam. Hladina se občas nepřirozeně zavlní. Něco tam žije…
,,Co to bylo?“ vyhrknu. Ticho prořízlo táhlé zavytí, na konci přešlo ve vrčení. Nevím přesně odkud to šlo, tady se zvuky nesou velmi daleko. Rozklepou se mi hrůzou kolena. Jediné co mám na obranu, je asi pět brokových nábojů. Možná jsem si měla říci Douglasovi o nějaké do pistole… Ale asi by mi je nedal.
Jednou rukou rozhrnu mapu a snažím se vyčíst, kde vlastně jsem. Po delší chvíli objevím onu stanici na které jsem vystoupila, kus podzemí a tuto stoku. Ta se však kříží se spoustou dalších. Jak já se odsud vymotám, to je ve hvězdách. Co mě tu ještě čeká? Že já blbka lezla dnes do toho nákupního centra! To jsem nemohla vědět, že se to všechno zblázní. Za to může Claudia! Co mě našla, tak se dějí divné věci! Čert ji vem!
,,Tady je asi východ…“ uvažuji nahlas. V té změti čar a schémat, se mi podařilo rozeznat něco, co bude nejspíš cesta ven. A není to příliš daleko. Musím dávat pozor, abych někde špatně neodbočila. Je to opravdu labyrint!
Sledujíc mapu, vykročím a snažím se najít nějaké orientační body, podle kterých se snažím neztratit směr. Slouží mi za to ústí dalších chodeb, nebo dveří. Vždy když míjím další stoku, letmo tam nahlížím. Kromě zápachu, na mě dýchá jen tma. Vzduch je tu zkažený. Ubozí údržbáři…
Jestli se nepletu, tyhle dveře by mě měli dovést k dalšímu schodišti, které asi vede vzhůru. Zkusím je otevřít. Nejde to dobře, klika napůl přirezla. Když s ní konečně pohnu, musím si pomoci ramenem. Asi to dlouho nikdo neotevíral. Dostala jsem se do rovné a dlouhé, dobře osvětlené chodby. Konečně pryč z té stoky! Zhasínám baterku, je tu dobře vidět, tak nebudu plýtvat baterií.
Jdu vpřed a slyším nejrůznější zvuky. Praskání, vzdálené bouchání, řev… Snažím se to ignorovat, jinak se zblázním! Možná už to zní jen v mé hlavě. Po tom všem, by nebylo divu. Copak asi dělá táta? Určitě už má strach, že ještě nejsem doma. Kdyby jen věděl…
Na konci chodby projdu dalšími dveřmi a za nimi se nachází další kancelář. Není tu nic moc zajímavého, ale u jejího protějšího východu je spásná cedule s nápisem „VÝCHOD“ a šipka nahoru. To znamená jediné! Podle mapy by to souhlasilo.
Nedočkavě je otevřu a doslova vylétnu schody vzhůru. Nakonec narazím na žebřík a otevřeným poklopem se dostanu na čerstvý vzduch. Konečně pryč z toho strašidelného podzemí! Ale kde se nacházím teď? To už mi mapa neprozradí.
Aha, staveniště. Nade mnou se tyčí veliký dům a kolem lešení. Celý objekt je obehnán jakousi plachtou. Snažím se ji rozříznout, ale jako kdyby byla z nějaké nezničitelné gumy. Je poddajná, ale proříznout se nedá. Ksakru! Ani jediná mezírka, nikde nic.
Pak si všimnu otevřených vchodových dveří. Dům je v rekonstrukci, všude se povalují kusy nářadí, cihel a koleček. Zajímalo by mě, co je to za hmotu, ta plachta. Něco mi napovídá, že i kdybych tu čekala do rána, žádní zedníci nepřijdou. Můj šílený osud mi stanovil trasu, ze které není cesty. V domě cosi hučí. Je to snad vzduchotechnika? Kdo by ji nechal zapnutou, teď přes noc? Co jiného by to mohlo být?
Jelikož jsou všechny dveře v přízemí zatlučeny prkny, nedá se prakticky nikam dostat, tak běžím do patra. Tam jedny chybí, opatrně posvítím do místnosti a všimnu si cedule, na které stojí, že je propadlá podlaha. Užitečné vědět! Díra je jen několik metrů za dveřmi. Kdybych si jí nevšimla, sletěla bych a minimálně si zlomila obě nohy. To je to nejmenší, co bych teď potřebovala.
No opravdu to tu rekonstrukci potřebuje! Je to v dezolátním stavu. Bylo by lepší zmizet. Všimnu si otevřeného okna a vkročím na lešení. Možná bych vylezla na střechu a odtamtud se rozhlédla, kde to vlastně jsem. A jak daleko to mám domů. Chodím kolem dokola, ale jediné co najdu, je vedlejší dům. Podivné, ta plachta je asi i kolem něj. Každopádně kolem prostoru, kde se momentálně nacházím. Jediná mezera v plachtě, uvolňuje cestu do otevřeného okna protějšího domu. Zkusím tam prolézt.
Když se protáhnu dovnitř, ve slabém světle mé baterky rozeznám jakousi malou kancelář. Prázdná. Ale jinak poměrně zachovalá, polstrovaná křesla, konferenční stůl, nějaká knihovna…
Vyjdu ven a ocitám se v chodbě s dalšími vstupy do kanceláří. Je tu více firem. Nějaká automobilka, Moničino taneční studio a další. Jediné co tu svítí, je nouzové světlo nad požárními dveřmi a výtahem. Výtah! Dostanu se dolů! Snad bude lepší, než má poslední cesta výtahem…
Mačkám přivolávací tlačítko jak chci, ale nic se neděje. Asi nejde proud. Zklamaně se odvrátím od výtahu. Kde jsou dveře na schodiště? Zvědavě vejdu do kanceláře oné automobilky, zkusím zavolat tátovi. U nejbližšího stolu zvednu sluchátko telefonu, ale přístroj je němý. Jaké překvapení… Rozhlížím se a přemýšlím, co by se mi mohlo hodit. No ten vystavený hever asi těžko. Prohlížím šuplíky, ale v nich nacházím hlavně jakési dokumentace. To je mi nanic…
Na podlaze mě zaujme zase ten kruhový symbol. Zvláštní, už mě tolik hlava nebolí. Stále si nedokážu vybavit, kde jsem ho viděla. Je mi strašně povědomý… Snad se mi paměť probere víc!
Opustím kancelář automobilky a zamířím k Moničině tanečnímu studiu. Tam asi také nic extra nenajdu. Za vchodovými dveřmi následuje úzká chodbička, lemována dalšími prosklenými dveřmi. Jedny vedou do tančírny. Když tam vkročím, vidím na zemi jakousi hmotu. Jdu se podívat blíže a když si na to posvítím, leknutím vyjeknu. Jedná se o toho hnusného tlusťocha, na kterého jsem narazila v metru.
Po mém výkřiku se těžce zvedá na nohy a kupodivu k jeho tloušťce a velikosti, poměrně hbitě mi zastoupí východ. Rozpaží své otylé ruce a jde ke mně. Na místě očí dvě úzké štěrbinky, ze kterých vytéká krev. Kůži pokrytou vředy. Teď musím bojovat!
Zmáčknu spoušť a pokouším se vší silou udržet brokovnici namířenou. Takto zblízka by byl na člověka účinek broků více než smrtící. Ne však v případě tohohle krasavce. Sice to s ním pořádně škubne, ale to je tak všechno. Udrží rovnováhu na svých vratkých nohách a máchne mi po obličeji. Na poslední chvíli uhnu, taková rychlost mě překvapila. Trochu poodstoupím, natáhnu brokovnici a posílám další dárek. Z toho rámusu mi zvoní v uších. Tentokrát na záda padne a snaží se zvednout. Přitom kolem sebe kope a mlátí jako šílený.
Natáhnu a znovu vystřelím do jeho ohromného těla. Vycákne krev. Uhodí mě oteklou pěstí do nohou. Nečekám to a padám na parkety. Trochu se vzpamatoval a plazí se ke mně. Asi je vážně zraněn, nemůže se postavit. Ale plazit ano. Znovu pozvedá ruce a kdybych se rychle neodkulila, rozdrtil by mi hlavu. Pěkně jsem se praštila do lokte, jak mě porazil. Snaží se mě zalehnout. Jestli se mu to povede, je se mnou konec…
Z posledních sil se odvalím a pažbou brokovnice ho vší silou praštím do hlavy. Nemám takovou sílu jako chlap, tak lebka nekřupne. Ale asi to nečekal. Podaří se mi vstát, ucouvnu dozadu a znovu vystřelím. To už jeho hlava nevydrží. Broky ji doslova rozmetají a na jejím místě zůstane jen halda hnusné směsi.
Tělo sebou trochu zaškube v posmrtných křečích a pak se začne scvrkávat. Scvrkne se do poloviční velikosti. Zvláštní…
,,Tady máš dietu, zmetku!“ vztekle kopnu do mrtvoly. Jenže mě to stálo tři cenné náboje. Nebo čtyři? Ani nevím, kolikrát jsem střílela. Mají tu vážně hezké tanečníky…
Opustím místnost a vracím se do haly. Proč ten mizerný výtah nefunguje? Nezbývá mi, než hledat schodiště. Poleká mě zářivka, která mi nad hlavou zničehonic začne blikat. Dějí se tu divné věci, to ano, ale ta zářivka mě vylekala snad nejvíc. A je to jen obyčejné světlo.
No konečně! Dveře na schodiště. Nedočkavě je otevírám a chci běžet dolů. Jenže…taktak to ubrzdím. Schody se propadly a do přízemí je to asi deset metrů. Co teď? Nemá smysl zkoušet okna, když je kolem ta pitomá plachta. Zkusím to výš, třeba nahoře nebude… Nic jiného mě nenapadá.
Mrtvé ticho ruší jen mé kroky. Zůstává po nich ozvěna. Kolik že mi zbývá patron? Čtyři? Nebo tři? Kdybych s tím pořádně uměla, snad bych to nějak vybila a mohla se podívat… Ale rozumím tomu asi jako koza petrželi a akorát bych se možná sama postřelila. V nejhorším případě je umlátím pažbou…
Co to ale je za nestvůry? Claudia o nich říkala, že se přišly podívat na zrození Ráje…Jakého Ráje? Ona sama je vyšinutá. Ráj, bohyně…AU! Bolí hlava, nesmím na to myslet.
Došla jsem o patro výš a tady se nachází skladiště firmy na výrobu figurín. Zvědavě tam nahlédnu. Všude po regálech části figurín, vypadá to morbidně, ty ruce, nohy, hlavy, torza… Jedna je zajímavě postavena v regále. Sice jen torzo a hlava, ale něčím se liší. Vypadá, jako kdyby byla živá…Není mi z toho dobře. Když se otáčím zpět, všimnu si police se stojanem, kde jsou umístěny tři katany. Páni! Jednu vezmu do ruky. Je dost ostrá a docela lehká. To bude náhrada za brokovnici! No jo, jenže oboje nést nemůžu a brokovnici tu nechat nechci. Prohlížím pečlivě skladiště a nakonec vytáhnu špinavý pytel, ze kterého vysypu další části figurín. Zabalím do něj brokovnici, zašněruji jej a z jakési roztrhané krosny sundám řemení, navleču a namotám kolem pytle a provizorně hodím přes rameno. Je to těžké, řemen škrtí, ale musím to nějak vydržet. Táhnu toho dost, sotva to unesu. Teď už asi jen tak neuteču…
Beru za kliku a strašně mě vyleká ženský výkřik. Šlo to od regálů! Ale vždyť tu nikdo nebyl! Jdu se tam podívat a z toho co vidím, mě přeběhne ledový mráz po zádech a celá se rozklepu. Ona figurína, která vypadala trochu odlišně než ostatní, je bez hlavy. Jenže krk, část trupu a hlava ležící na zemi, jsou pokryty krví…



Utíkám pryč, to je moc. Celá zchvácená se vymotám ze skladiště. Očekávajíc další ,,příjemnost“ a zastaví mě veliké dvoukřídlé dveře, kde rozeznám ceduli, jenž mi prozradí, že se jedná o galerii. Divné, galerie a není zamčená. Letmo pohlédnu na několik obrazů a jakousi vázu, ale nikdy jsem se o nic podobného nezajímala. Jedna věc přitáhne mou pozornost: Na konci galerie je obrys velikého obrazu, ten tu však chybí. Zbyla jen cedulka. Je téměř nečitelná. Jediné co přečtu, je: ,,Plameny očišťují vše.“
Zvláštní… Jdu z galerie pryč a vedle ní vede vstup do psychiatrické kliniky. Tady mají i cvokárnu? Ne, je to nejspíš ordinace… Aha. Dveře nejdou otevřít. Klika funguje, ale jakoby byly zazděné. Pomalu odcházím a narazím na obchod s nábytkem. Co dělá v tomhle patře? Neměl by spíš být v přízemí? Nebudu nad tím dumat, dnes je možné všecko.
Otupěle procházím obchodem a okukuji nábytek. Některé kousky vypadají pěkně. Zvláště tahle pohovka musí být pohodlná. Soška sedícího psa, vypadá jako živý. Ani bych se nedivila, kdyby najednou obživnul a kousnul mě.
Míjím část se zařízeními do koupelen a když dorazím na úplný konec krámu, zarazím se. Uprostřed místnosti stojí vana. Co dělá tady, sanitární zařízení jsou za mnou… A hele, ona k ní vede trubka? Že by tekla voda? Mám žízeň jako pes!
Přijdu k ní a otáčím kohoutkem. Skřípe, ale žádná voda neteče. Ani kapka!
,,Věděla jsem to!“ zlobím se.
Pak mi zahučí v hlavě. Je mi nějak divně. Co…co to je? Z kanálku vany začíná vytékat krev! Víc a víc! Hučení v hlavě se změní v nesnesitelné a já klesám k zemi. Svírajíce si bolestí zmítanou hlavu, se ještě rozhlížím. Co se to děje?



Místnost se začíná měnit. Čisté a vymalované stěny, podlaha i dveře, začínají chytat rez, cákance od krve, zem pokryjí špinavé bílé dlaždičky. Pak se vše začíná měnit zase zpátky, vzápětí ale opět v hrůzu. Tu bolest nemůžu vydržet, křičím a cítím, jak mě opouští vědomí…
,,Proniklo sem záhrobí. Svět, ve kterém se noční můry, probraly k životu…“
S trhnutím otevřu oči a ještě slyším ten hlas, říkající tato slova a který mě probral k vědomí. Je mi povědomý, ale nemůžu si vzpomenout!
,,Ne, znovu už ne! Už zase!“ plačtivě se rozhlížím po hrůzné scenérii. Vypadá to tu jako v tom nákupním centru! Zdi plesnivé, krvavé, místy nahrazené orezlým pletivem, nemocniční dlaždičky, celé pokryté špínou…
,,Tak tohle udělala taky, ta kráva Claudia?“ vzteky kopnu do vany a ignoruji bolest v noze. Hučení v hlavě pomalu mizí. Okolí je snad ještě horší než v nákupním centru. Tady se v jedné části, kde není podlaha, mezi pletivem, vyjímá děsivá věc. Nad propastí visí za jednu ruku humanoidní bytost bez tváře a druhou rukou drží za ručku jakousi mumii malého dítěte. Snaží se, aby ani jeden z nich nespadl dolů. Nehýbají se, tak to živé nejspíš nebude… Vypadá to odpudivě.
Odcházím k východu zohyzděného obchodu a vyhýbám se hojným kalužím krve. Tam, kde původně byla ta pohovka, která se mi líbila, nyní stojí olezlé kolečkové křeslo a v něm ta samá dětská mumie, stejná jako ta nad propastí. Ten invalidní vozík mi probleskne v paměti… Vozík, nemocnice, sestřička, bolest…
A to je vše. Pouhý vteřinový záblesk. Celé to se mnou nějak souvisí. Musela jsem to už zažít… Že by snad nějaké záchvěvy z minulého života? Auuu, hlava bolí…
Vyjdu z krámu a když vidím halu, otřesu se ještě více. Přede mnou leží mršina rozpolceného psa. Celá ohlodaná. Proboha, jaká bytost ho tak zřídila? Ne že bych projevila nějakou novou náklonnost k těm bestiím, co mě v metru málem sežraly, ale pes musel narazit na něco co je očividně mnohem silnější než on.
Stojím, rozhlížím se, nevěda, kam se vydat. Jasně, zkusit schodiště! Celá budova se zřejmě proměnila, třeba se zázračně zjevily schody do přízemí. Odcházím ke vstupu na schody, ale ouha! Dveře tu nejsou! Směr jsem si nespletla, tady stály, přímo tady! Poznám to podle toho nápojového automatu.
A hele… Kdosi na něho namaloval zase ten červený kruhový symbol! Předtím to tu nebylo! Neřeším to…
Zklamaně odcházím od neexistujících dveří a ve světle několika blikajících zářivek, si všimnu vstupu na psychiatrickou kliniku. Je pootevřeno… To také předtím nebylo!
Rozběhnu se k nim a vstoupím do úzké chodbičky s přijímacím okénkem. Za špinavým sklem pochopitelně nikdo není, ale na pultíku pod ním, leží fotografie. Jsem na ní já! Kde se tu vzala má fotka? Zvědavě ji otočím a na druhou stranu kdosi napsal: ,,Najít tu Svatou? Zabít ji?“
Kdo to psal? Kdo mě chce zabít?! Že by ta bláznivá Claudia? Ne, ta k tomu už dávno měla příležitost. O co tu hernajs jde?
Nechám fotku fotkou a přesunu se ke dveřím na konci chodbičky. Nachází se tu ještě jedny menší, ale ty nechám být. Pokud tu někdo je, spíše bude v té ordinaci.