Silent Hill

„Dostaň se odtud, Time. Přeji ti to. Já zde zemřu... Ale ty nesmíš! Modli se za mou duši...“ z úst mu vyteče krvavá pěna a jeho oči se zavřou. Napjaté svaly povolí. Je mrtev. Chvíli u něj dřepím a bojuji se zoufalstvím a vztekem. Každý, s kým se setkám je mrtev, nebo zemře. Snad krom toho starce, pokud je ještě naživu. A nikdy tomu umírání nemohu zabránit.

Slyším elektronické vyzvánění. Ne! Zase telefon! Upřímně pochybuji, že volá někdo normální. No ovšem, zase žádné číslo volajícího.

„Haló,“ říkám otráveně.

,,Mluvíš nějak otráveně, Time. Copak se děje?“ Zase ten škodolibý a zlý hlas!

,,Co se děje? Každý tu umírá, tohle šílenství nebere konce! A pak nemám být vzteklý?!“

Hlas odpoví: „Tobě vadí smrt? Co tak náhle? Tvé staré myšlenky hovořily jinak.“

,,O čem to mluvíš? A kdo vlastně jsi?“

,,O čem mluvím? Zamysli se. Pátrej v paměti! A kdo jsem? Nevěřil bys kdybych ti to řekl.“

,,Táhni do pekla, ty sráči! Ať jsi kdo jsi!“ řvu, nepříčetný zlobou.

Ozve se jen škodolibý smích. ,,Nevím, kdo je tu v pekle! Neboj se, však se setkáme!“

Telefon ohluchne. Zloduch zavěsil. Stojím a nic mi hlava nebere. Jaké myšlenky? Copak jsem zabiják, aby se mi tohle vraždění líbilo? Matně si uvědomuji, že jednou jsem zápasil sám se sebou, abych židlí neutloukl jednoho učitele. Ale neudělal jsem to! A ten chlap by si to zasloužil, choval se ke všem zle. Mně řekl, že mě měl otec vystříknou raději do kopřiv. Takové svinstvo! A před celou třídou! Měl jsem chuť vzít židli a vymlátit mu ten mizerný mozek z palice! Chtěl jsem aby trpěl...!

Co to dělám? Jak to uvažuji? To bych neměl! Nejsem žádný bezcitný vrah...

Odcházím od supermarketu a hlavou mi víří myšlenky. Že by toto měl volající na mysli? Ale jak to může vědět? Ani už nevnímám tu zimu. Mám toho dost. Odcházím. Pryč z města. Ztratit se ze Silent Hillu.

Zamířím k Nathan Avenue. Je to asi nejblíž. Pomalu kračím temnými ulicemi a pod nohama mi křupe sníh. Jsem plný zármutku. Candy je nejspíš mrtvá, Harry je mrtev a stařec Sam zřejmě také. Už jsem viděl dost, chci pryč. Nikde se nic nepohne, nic na mně neútočí. Jen tiché šumění padajícího sněhu. Alespoň zakryje ty krvavé cákance na silnici.

Co je tohle... Ne! Stojím na konci Nathan Avenue a nemohu dál. Přede mnou je ulice propadlá a já nemohu dál. Za propastí je spásná cedule s přeškrtnutým nápisem „Silent Hill“. Cesta k úniku na dosah, ale zároveň nedostupná. Mám zas projít celé město a zkusit jinou cestu? Co když všechny další budou také zničené? Dumám co dál. Jezero! Jestli mrzne, mohlo by být zamrzlé!

Otočím se a utíkám k Rosewater parku. Je mi fuk, jestli mě uslyší nějaká příšera, chci pryč! Tím během se mi rozproudila krev a nejsem už tak zmrzlý. Konečně! Zpomaluji před bránou zasněženého parku. Už nemohu! Rychlou chůzí kráčím sněhem pokrytými cestičkami a míjím obalené lavičky. Schůdky pekelně kloužou, málem jsem upadl. Už jsem tu. Břeh jezera. Upoutané loďky, nyní zamrzlé ve vodě. Cedule se zákazem rybaření, stánek s rychlým občerstvením, dalekohledy, zábradlí se záchrannými kruhy.

Se skřípnutím otevřu vrátka vedoucí k molu a váhavě zkouším nohou pevnost ledu. Zdá se, že drží. Párkrát na něj zadupu. Pevný. Nezdá se mi, že by za tu chvíli jezero takto zamrzlo, ale jsem v Silent Hillu. To hovoří za vše.

Seskočím z mola na led. Opatrně jdu dál. Snažím se šlapat zlehka. Sice potrvá dlouho, než přejdu celé jezero, ale je to jediná cesta. Nehlídám si jen své kroky, ale i okolí. Tady by se špatně bojovalo s nějakou obludou.

Jsem už poměrně daleko od břehu. Nechci ani pomyslet na to, co by se stalo kdyby led povolil. Utopil bych se. Jezero je opravdu veliké, jdu už čtvrt hodiny a ještě když se ohlédnu, vidím slabý obrys břehu s molem. South Ashfield je přímo naproti. Nesmím uhnout ze směru. Jinak se tu mohu motat dokola až do rána. A přece jen je mi trochu zima. Nacházím se tak tři sta metrů od Silent Hillského břehu, když ucítím křupnutí a následuje to, čeho jsem se nejvíc obával. Led praskl! Nepodařilo se mi ničeho zachytit a já padám do ledové vody. Tmavá hladina se za mnou zavře. Voda je studená, mé pokusy o vynoření slábnou. Celý tuhnu. Klesám dolů a plíce mám k prasknutí. Baterka na helmě pořád svítí, asi je vodotěsná. Vidím pod sebou cosi černého a členitého. Copak to je? Zatmívá se mi před očima. Jakoby ale něco oddalovalo mé utonutí. Přes bolavý zrak rozeznám věc pod sebou. Je to vrak lodi. Dosti poničený. Svítilna osvětluje jeho zničený povrch. Sálá z něj hrůza a zlo. Co to bylo? Něco se tam pohlo.

Cosi světlého... Bože! V němém výkřiku mi zbývající vzduch v podobě mraku bublin, unikne z úst. Ruce! To jsou ruce! Kostnaté, natahují se po mně! A další! Další! Ztuhlost svalů je tatam, strach z těchto bytostí mi dodá potřebnou sílu a já si razím cestu vodou vzhůru. Pohlédnu pod sebe. Páry rukou se po mně natahují, chtějí mě chytit za nohy. Proboha ten obličej! Z kostnatého obličeje hledí dvě zarudlé oči, plné utrpení a lačnosti. Vše rámuje záplava světlých vlasů. Už prorážím hladinu! Lapám po vzduchu. Chytám se okraje ledu a snažím se dostat nahoru. Praská mi pod lokty! Desítky rukou se blíží! Chtějí mně stáhnout dolů! Zkusím se znova vytáhnout na led. Zde už je silnější a tak nepraskne. Jedna ruka, druhá. Zaberu a vyšvihnu se nahoru. Zvednu se a jak to jen jde, napůl kloužu a běžím od díry. Utíkám asi sto metrů, pak se vyčerpaně zhroutím. To dole, určitě to byla ona loď, která se potopila s turisty, ale nikdy se nenašla. Četl jsem to v jednom časopisu, také tam stálo, že kostlivé ruce utonulých se natahují vzhůru, aby dosáhli na své živé kamarády...

Na vlastní kůži jsem se přesvědčil, že ten článek nelže.

Musím vstát, jinak zmrznu. Jestli to přežiju, odnesu si pěkný zápal plic. Pomalu vykročím znovu směrem na South Ashfield, ale jdu velmi opatrně. To mě také zachrání před další noční koupelí. Snad po celé linii, která by vedla na protější břeh, led končí a za ním šplouchá voda. Nezbývá mi, než se vydat podél hranice ještě pevného ledu. Ani takto se odsud nedostanu!

Co to? Něco temného se rýsuje ve tmě přede mnou. Po chvilce rozeznám obrysy stromů. To musí být onen jezerní ostrůvek! Aspoň kousek suché země. Když vstoupím na jeho břeh, pocítím jistou úlevu. Tady snad pode mnou nic nepovolí. Ale co to? Mezi stromy přede mnou vidím slabé světlo. Je tam někdo? Kéž by! Lidská bytost, živá a normální!

Vyjdu na malé mýtině. Svítí tu spousta svíček a není tu žádný sníh. Nachází se tu obřadní kameny s runovými nápisy. Nějaké místo pro rituály? Jen ne šílenou sektu! To ne!

,,A podívejme, pan Timmothy Monnenfield přišel. No, párty se může rozjet!“ Ten hlas znám. Slyšel jsem ho tu několikrát. V telefonu. Pak se ze stínů vynoří postava. Ty proporce, oblečení, obličej! To jsem já! Je to můj dvojník?

,,Kdo jsi? Vypadáš jako já!“ vykřiknu.

,,Chachá, kdo jsem? Timmothy Monnenfield! Ty ani neznáš své jméno?“

,,To není možné!“ protestuji.

,,Ale je. Provázím tě celý život. Jsem tvou součástí. Můžeš mě nazývat tvou ,,špatnou stránkou“. “ Jeho škleb je zlý a zlomyslný.

,,Jak to myslíš?“ Nechápu o co jde. Má špatná stránka? Snad onen ďáblík, kterého má každý v sobě?

,,Dost toho pokrytectví!“ vykřikne. „Máš rád zabíjení, ne? Zároveň se ti to hnusí! Máš dvě povahy, milý Time. A obě se tu sešly. Já představuji tu temnou. A ty momentálně tu svatou.“

,,A co po mně chceš?“ ptám se.

,,Život. Chci tvůj život. Stále existovat a ne se probouzet jen když tě někdo naštve! Ty mě ubíjíš, stále mě potlačuješ, preferuješ svou dobrotu. Ale já jsem příliš silný a veliký nato, abys mě v sobě pohřbil. Možná bych časem zvítězil a stal se vrahem. To je ale nejisté. Když zemřeš hned, já ožiju!“ Jeho hlas se naplňuje zlobou a triumfem. Už je mi to jasné. Zřejmě se ve mně vzbudily sklony k schyzofrenii a toto je výsledek. Pomalu se ze mě stával vrah, množily se představy o zabíjení.

Pak pokračuje: ,,Dost tlachání. Musíme se utkat. A já zvítězím. Připrav se!“ S tím po mně skočí. Má v ruce palici, stejnou jako já. Pozvednu ruku na obranu, ale sakra! Žádnou palici nedržím! Je na dně jezera. Upustil jsem ji, když jsem se topil.

Uhnu před jeho ranou a ustupuji. S šíleným smíchem znovu útočí. Taktak! Palice zasvištěla těsně okolo hlavy a zavadila mi o ucho.

Nevidím okolo nic, co by se dalo použít jako zbraň, tak po dalším uhnutí před úderem, skočím vpřed. On nic takového nečeká a tak ho snadno srážím k zemi. Při pádu upustí palici. Válíme se spolu po zemi, ani jeden není schopen získat převahu. Oba jsme stejně silní. Ve všem stejní. Vykryjeme všechny vzájemné finty. Ten zápas může trvat věky. Dokud nezemřeme vyčerpáním. Musím vymyslet nějakou novou fintu...

Jeho prsty se sevřou na mém krku. Zaryje mi kolena do slabin. Ochabuji. Překřížím nohy a začnu mu tak jednu lámat. Funí bolestí, ale škrtí dál. Už modrám. Něco praskne a on zařve. Povolí svůj stisk. Odtáhne se ode mě a drží si nohu. Zlomil jsem mu ji v koleni. Snaží se bojovat dál, ale nemůže. Noha ho neposlouchá a já se nenechám porazit na zem. Uštědřím mu několik kopanců do obličeje.         

Vyplivne zbytky zubů a nenávistně zařve: ,,Mě nemůžeš zabít! Ty ne! Když to uděláš, budeš jako já! A to nedokážeš, svatoušku!“

Má pravdu. Co teď? Jak se ho zbavit? ,,Už mi to došlo. Proto mě tohle město uvěznilo a povolalo. Chtělo, abych se tě zbavil. Ukázalo, jak hnusné je vraždění. Jaká je bezmocnost, vidět někoho umírat, když nemůžeš tomu zabránit. Chtělo, abych tě ze sebe vypudil! To se stalo, já poznal pravdu. Ono mě z tebe vytáhlo, já jsem teď bez tvé špíny. Zemřela možnost, že se stanu zabijákem. Úmysl Silent Hillu se splnil. A on se teď o tebe postará. Už tě není potřeba,“ povídám.

Mé zlé já si uvědomí co říkám. Očima mu bleskne poznání a začne křičet zoufalstvím a strachem. Jeho suverenita je tatam. Pak se vzduch zvláštně zavlní. I když je bezvětří, ovane mě průvan. Pak se mi zdá, že jakési polohmotné ruce zvednou ze země mou zlou povahu a tělo stoupá výše a výše. Zloduch křičí strachem a vztekem. Pochopil, že nadešel čas jeho záhuby. Vždy byl slabší, vždy nakonec zmizel v koutě. Ale jak říkal, občas vystrčil růžky a stával se silnějším. Kdoví jak by to dopadlo.

,,Duchové tohoto města si tě vezmou. Budeš vymazán z existence. Na světě je příliš mnoho zla a ty už nebudeš jeho součástí!“ volám na stoupající postavu. Ještě zakřičí a pak ztichne. Rozplyne se v obláčky mlhy, které vzápětí zmizí. Zvláštní, jakmile jsem si uvědomil celou věc, zdejší vyšší mocnost si jej vzala. On by vyhrál, kdyby mě to netrklo. Záleželo čistě na mě.

Nějak cítím, že už konečně mohu odejít. Zamířím k opačnému konci ostrova a znova vstoupím na jezero. Sundám z hlavy přilbu a zhasnu baterku. Také položím talisman proti neviděným. Nebude už zapotřebí a já se chci zbavit všech věcí, které souvisí se Silent Hillem. Chci tu kapitolu ukončit.

Na východě se objeví tenký proužek růžové barvy. Vida, začíná svítat. Nebudu už svítilnu stejnak potřebovat. Odcházím z ostrova a bez jediného ohlédnutí vykročím na zamrzlé jezero. Zvláštní necítím chlad. Sníh zmizel. Neriskuji cestu přes celé jezero. Raději dojdu ke břehu a půjdu podél něj.

Po čtvrt hodině k němu dojdu. Tyčí se přede mnou ohořelé trosky hotelu Lake View. Vyhořel díky nějakému žháři. Nikdy jsem v něm nebyl, ale byl prý nádherný a komfortní. Nemám chuť trosky nějak zkoumat, tak jej minu a mířím k nedaleké silnici.

Hle, za ní je brána do Lake Side Amusement Parku. Silent Hillské centrum zábavy a lunapark. Skrze bránu vidím ošklivé prostředí. Vše jaksi orezlé, tmavé a osvětluje to pár poblikávajících světel. Je to stejně hnusné, jako vše v Silent Hillu. Co to? Zahlédl jsem někoho? Chvilkový pocit, že vidím dívčí postavu v něčem bílém a sukni, jak prošla velkými vraty a zabouchla za sebou. Byl to přelud unavené mysli, nebo skutečnost? Nebudu to zjišťovat, nechci to tu dál pokoušet.

Po chvilce chůze po silnici minu odbočku do leva a tím opouštím definitivně Silent Hill. Neohlížím se, jdu dál. Možná ze strachu, co bych viděl, nebo že by mě něco vtáhlo zpět. Ne. To opravdu už ne.

Uplynul rok. Stojím na balkóně svého bytu a hledím přes jezero k Silent Hillu. Město je zahaleno mlhou. Ta je stálá. Jezero roztálo hned, jakmile jsem z něj vystoupil na břeh. I sníh tehdy okamžitě zmizel.

Stále nad tím městem cítím zlo a tajemno. Vím, že monstra se dále potulují ulicemi, krutosti stále pokračují. Co se stalo s Candy, jsem se už nikdy nedozvěděl. Ani nevím, jak dopadl starý Sam. Našel svého syna, nebo jej kat dostihl? Či snad měl štěstí a opustil Silent Hill ve zdraví?

S nikým o mém zážitku nemluvím. Pro ostatní Silent Hill zmizel. Nevidí jej. Vědí, že Silent Hill existoval, ale pak prý nevysvětlitelně zmizel. Já vím, že nezmizel. Jen staří indiánští duchové, si vzali své území zpět. A spatří jej ten, kdo je nějak odlišný. Kdo musí pykat, něčeho se zbavit jako v mém případě, či snad s tím místem nějak souvisí.

Mé dobrodružství ale neskončilo happyendem. Když jsem se vrátil, byla má dívka mrtvá. Někdo ji na ulici přepadl a brutálně zavraždil. Vyřezal jí na tělo číslo. Já jen musel identifikovat její tělo...

Toto byla málem poslední kapka. Po hrozných zážitcích tato ztráta téměř zničila mé nervy. Chybělo málo a odvezli by mě do blázince. Naštěstí jsem to ještě nějak překousl. Doufám, že už bude klid. Že smrt mé dívky byla poslední výstraha Silent Hillu a já už budu žít normální život.

Ale na to město nikdy nezapomenu. Nikdy nepohřbím ony hrozné zážitky. Ve snech se někdy vracím do těch ulic, bojuji o život a bojím se. Straší mě to. Pak se vzbudím propocený a mám radost z pouhého bílého dne a ptačího zpěvu. Vážím si všeho. Život je křehký.

A tak dále hledím ve večerním šeru přes jezero a hlavou mi víří myšlenky. Stejně jako mlha okolo zdí Silent Hillu. Nevím, zda jej mám proklínat, či mu děkovat. Možná to bylo menší zlo, než kdyby vyhrála má zlá stránka. To už se nedozvím a ani nechci. Jediné v co se modlím je, ať se nikdy nestane to, že mě město znovu zavolá...

Konec